close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Stuck on Parseltongue (Není slash)

27. dubna 2019 v 0:17 | Elis |  HP/SS (jednorázovky)

Můj první pokus Smějící se



"Profesore Snape?"

Elegantně se otočím a ušklíbnu na studenta, který mě přerušil před celou třídou. "Ano, slečno Grangerová?" V duchu proklínám svého otce za nos, který jsem po něm zdědil, vím že mé nevraživé pohledy by byly mnohem účinnější kdybych hleděl na své studenty přes rovný nos.

Slečna Všechno-vím-všechno-znám je podstatně nervózní. Jsem zvědavý o co se jedná, ale nikdy bych to na sobě nenechal znát. Nezajímá mě co by mi chtěla říci příliš sebevědomá Nebelvírka. Oh, mluví. "Jen jsem doufala... no... oh, raději nic," zamumlala a otočila se.

"O co jde slečno Grangerová?" Zeptám se netrpělivě jejích zad, i přes veškeré mé úsilí jsem zvědavý. Pomalu se otočí aby se mi znovu postavila.

"Je to jen... musíte slíbit, že to co vám řeknu nepoužijete proti němu..." odpoví pomalu. Ach, tak tohle je o Potterovi. Jak ten se dostal do pokročilé třídy lektvarů je záhada. Ale co mi chce Grangerová říct? Ať raději neočekává, že mu dám nějaké lektvary.

Sleduje mě. Asi čeká na odpověď. Netrpělivě si povzdechnu. "Dobře, slečno Grangerová, pokusím se nepoužít, cokoliv mi řeknete, proti němu."

"Jde o Harryho, pane." Protočím oči, to je přece zcela zjevné. Pokračuje, jako bych nic takového neudělal. "On-on nemluví, a já jsem doufala, že byste - že byste ho jen pro dnešek nevyvolával. Zdá se, že je nervózní, víte, a my ho do ničeho nechceme tlačit, protože pak by se mohl uzavřít ještě víc a my ani nevíme důvod, s výjimkou toho matoucího lektvaru, a..." Špatně slyším, nebo Grangerová blábolí?

"Matoucí lektvar?" Zeptám se ostře, čímž přetrhnu její zmatené výroky.

"Ach!" Vykřikne překvapeně. "Myslela jsem, že jste o tom slyšel od ostatních profesorů, víte. Někdo nechal Harryho vypít matoucí lektvar a Neville ho našel ztraceného v jedné z opuštěných chodeb v šestém patře. Od té doby nemluví, víme jen to co nám řekla madam Pomfreyová." Vyhrkla ze sebe na jeden nádech.

"Očividně," odpovím krátce. "Takže Potterovi se podařilo nějak vypít matoucí lektvar a teď je traumatizován zkušenostmi, o kterých odmítá mluvit, a předpokládám, že ostatní profesoři ho nechávají být?" Moje rekapitulace toho co mi řekla byla plná sarkasmu, a velice mě potěšil frustrovaný pohled na tváři Nebelvírky.

"Slíbil jste, že to proti němu nepoužijete, profesore!" připomene mi. "I když ho nenecháte na pokoji, aspoň toho nezneužijte," prohlásí a očividně si nevšímá zamračení, které se mi objevuje na tváři.

"Možná vám můžu pomoci, když ho vytrhnu z té dětinské sebelítosti. Koneckonců, je na tohle trochu starý nemyslíte?"

Od dveří se ozve syčivý zvuk, oba se podíváme ke dveřím, kde se nachází objekt našeho rozhovoru. Jeho pohled je zaměřen na jeho bývalou nejlepší kamarádku Grangerovou. Nezdám se mu hodný ani pohledu, nebo že by konečně pochopil náš vztah.

Poté, co náš rozhovor ukončil se mrzutý mladík přesunul ke stolu a začal si vyndavat věci. Zakouzlil jsem Tempus a zjistil, že je čas, aby hodina začala.

Navzdory slovům slečny Vševědky, se cítím omezen mým zmijozelským smyslem pro čest (který navzdory všeobecnému názoru máme) držet se svého slova - přinejmenším se budu chovat jako by mi nic neřekla, ale pokud se ho na něco zeptám a on neodpoví … no pak mám právo něco říct tomu Nebelvírskému zlatému chlapci. Koutky úst se mi zvedli ve zlověstném úsměvu.

Zezačátku jsem byl naštvaný když Minerva McGonagalová trvala na tom, že Potter bude v mé třídě přípravy lektvarů pro pokročilé na OVCE navzdory svému nízkému hodnocení u NKÚ. Pak jsem si však uvědomil, že mám šanci dělat z něho při každé hodině úplného idiota. Zvlášt mě baví sledovat, jak se třese potlačovaným vztekem. Samozřejmě to nemá vůbec co dělat s tím, že nikdy nevypadá jako Lili Evansová více, než když je v tomto stavu. A i kdyby tomu tak bylo, sotva bych mohl být obviňován z toho, že si úžívám chvil, kdy nevypadá jako jeho idiotský otec.

Přesto, při procházení třídou, zesměšňování Havraspárců a Nebelvírů a chválení Zmijozelských, jsem se rozhodl, že na myšlence zcela tichého Pottera je něco velmi zvláštního. Nebudu těžit z toho co mi řekla Grangerová, ale pokud bude příležitost, rád roztrhnu jakoukoliv bublinu sebelítosti, kterou se chlapec obklopil.

"Slečno Grangerová, co je hlavní přísadou matoucího lektvaru?" Zeptám se, když si studenti vybalují přísady.

"Nakrájené oko mloka, pane," odpoví okamžitě svým obvyklým hlasem, ale zdá se, že se jí ulevilo, ne však na dlouho.

"A co ho stabilizuje, Pottere?" Pokračuji. Chlapec se na mě podívá a jeho zelené oči rozzáří hněv a ukáže na nádobu s bezoárem, ani pusu neotevře. Má pravdu, ne že bych mu to přiznal. "Je mi líto pane Pottere, ale neslyšel jsem vás," ušklíbl jsem se.

"Jeho odpověd byla bezoár," naštvaně řekla Grangerová. Potter nevypadal, žy by byl spokojenější než já.

"Deset bodů z Nebelvíru za zodpovězení otázky za jiného studenta a vyrušování v hodině." Pořád to samé dokola a už to ani není vtipné. Zamračím se na něj. "Stále čekám na vaší odpověď Pottere."

Podívá se na mě, pěsti sevřené u boků a třese se potlačovaným hněvem. Ale tuhle hru mohou hrát dva. "Zůstanete po vyučování Pottere." Potter se na mě stále dívá až jsem nucen ukončit oční kontakt abych mohl dohlížet na zbytek třídy. Kromě toho jsem příliš starý na takovéto soutěžení i když bych mohl soupeřit s Potterem každý den v týdnu.

Konečně se učebna vyprázdnila až na Pottera který stále seděl na své židli a očividně mě ignorujíc. "Chcete něco říct Pottere?" Chlapec sevře čelisti a sevře ústa. Vstanu až stojím přímo před ním. "Co skrýváte, Pottere?"

Téměř spadne ze svého sedadla jak se snažil dostat ode mne co nejdál, a pak otevře pusu a zasyčí na mě. Jak se opovažuje? Nejdřív nemluví a teď syčí...?

Moment. Zasyčel. To je hadí jazyk. "Mluvíte v hadím jazyce, Pottere?" Zeptám se a podezíravě se na něj podívám.

No podařilo se mi ho šokovat, to je zřejmé z výrazu jeho tváře. Začne otvírat pusu, ale pak změní názor a místo toho kývne. "Můžete mluvit i jinak než v hadím jazyce?" zavrtí hlavou. "Proč jste to nikomu neřekl?" Zajímám se. Věnuje mi zamyšlený pohled, který nevím kam zařadit a pokrčí rameny na vyjádření netrpělivosti.

"Nemusím s vámi ztrácet čas, já vím," odpovím, čímž zvýším jeho netrpělivost. "Kdyby jste aspoň mohl mluvit s někým jiným kromě hadů." Otočím se jako že se chci vrátit do své kanceláře, ale zasyčí na mě. Otočím se zpátky a podívám se na něj. "To je to co jsem myslel. Teď potřebuju, abyste sepsal všechno co si pamatujete, co jste dělal, jedl nebo s čím jste se dostal do kontaktu během posledních čtyřiadvaceti hodin -" zarazil mě frustrovaný pohled. Vzal kus pergamenu a brk a napsal pár řádků. Pak mi ho podal.

To co napsal nemá žádnou podobnost s žádným jazykem, který jsem kdy viděl. Pokud mluví hadím jazykem, tak tohle musí být hadí písmo, pokud taková věc existuje. Ať už se mu stalo cokoliv, je zřejmé, že tato choroba ovlivnila nejen jeho schopnost mluvit anglicky, ale také anglicky psát. Vlastně má štěstí, že je ovlivněna jen jeho produkce a ne jeho pochopení.

"Tak tedy, jdeme k madam Pomfreyové a já zatím můžu pracovat na..." Chlapec mě znovu přeruší, tentokrát rozlobeně potřásl hlavou a sáhl po tašce, jako bychtěl odejít. "Nejste propuštěn, pane Pottere," připomenu mu ostře. Podívá se na mě pohledem typu "Myslíš, že mě to zajímá?"

"Máte nejlepší péči, Pottere," zareaguji na jeho nevyslovené prohlášení, "protože jste neustále na oštřovně, ať se vám to líbí nebo ne." Zlostně na mě pohlédne. To na mě však nepůsobí, protože jsem na sobě procvičoval svůj pohled mockrát aby na mě působil jeho ubohý pokus. Pobaveně odfrknu, jen abych ho naštval víc. "Děsivé, Pottere. Teď jdeme."

Zavrtí hlavou a rozhlíží se po místnosti. Jdu k němu, abych ho odtáhl na ošetřovnu, když najednou ukáže na jednu z nádob v policích. Pak se na mě významně podívá. Netrpělivě protočím očima. "Ano Pottere? To jsou hadí tesáky, to na co ukazujete, pokud se nemýlím."

Přikývne, pak udělá krouživý pohyb rukou a mimové jsou zmatení, pak znovu ukazuje na hadí tesáky. "Zapomněj jste, že jste student a já jsem mistr lektvarů? Vím, že jsou v matoucím lektvaru nepotřebuji od vás žádné lekce, určitě ne ze všech lidí právě od vás."

Lehce zasyčí a frustrovaně zavrtí hlavou, pak se na mě podívá. Ukáže na hadí tesáky, pak na sebe a zasyčí znovu. "Nebuď směšný, Pottere, mnoho lidí si vzali matoucí lektvar a žádný z nich nezačal mluvit hadím jazykem, spíše "uvízli" a nemluvili nijak. Proč by na vás měla pouhé hadí tesáky takový vliv?"

Zavrtí očima a prudce zasyčí. Frustrovaný touto konverzací jsem se nátáhl abcyh ho chytil za paži a násilně odtáhl na ošetřovnu, takže už se o něj nebudu muset starat. Jediní studenti, kteří jsou skutečně hodni mé péče učitele jsou moji zmijozelští, všichni ostatní studenti jsou pouze neschopní spratci, které radši předám nejbližšímu dostupnému dospělému. Není na mě abych se jakkoliv staral.

Potter ustupuje stejně rychle jako se já k němu přibližuji s překvapující praxí. Pak mi to dojde, samozřejmě je to chytač má rychlé instinkty. Není to záležitost praxe, je to otázka rychlosti reakce. Kde by se Nebelvírský zlatý chlapec dostal k praci vyhýbání se rozlobeným rukám?

"Pottere," začnu znovu mluvit pozoruhodně klidným hlasem, i když je plný potlačovaného hněvu, "nemůžu vařit žádné lektvary, které možná budete potřebovat na obnovu vašeho sarého já, a já vás nechci mít pod nohama, Pokusím se na nšco přijít, proto teď půjdete na ošetřovnu, buď vás omráčím a odlevituju nebo půjdete dobrovolně je to vaše volba." Tak - to bylo na mě dost zdvořilé vzhledem k tomu jak rychle mizí moje trpělivost v jeho přítomnosti.

Místo toho, aby šel se mnou, se otočí ke své tašce a vytáhne knihu lektvarů. Položí ji na stůl a otevře na označené stránce a gestem ukáže na otevřenou stranu.

Tato kniha je ze sekce s omezeným přístupem, vím to mám rád přehled o tom co tam je. Věnuji mu krátký pohled, abych mu dal najevo, že vím odkud tu knihu má, ale on jen zavrtí hlavou. Vrátím se pohledem ke knize a zahlédnu označenou pasáž, která specificky pojednává o účincích několika složek lektvarů (vše od hadů) na hadí jazyky. To také vysvětluje, které složky mohou být prospěšné pro obrácení účinků v případě problémů.

Pomalu se k němu otočím a zasyčím (přirozeně řečeno, moje slova jsou stále srozumitelná pro ostatní lidi), "Pottere, řekni mi, že se nebudeš snažit vařit lektvar na vlastní pěst."

To toho chlapce pobaví. Syčivě se zasměje než se vzpamatuje a věnuje mi schovívavý pohled. Co jsem řekl? Přehraju si to v hlavě a zasténám (vnitřně). Samozřejmě, výdyť nic neříká.

"No myslím, že jste mě mohl ušetřit spousty problémů a zabít se vaší naprostou neschopností v lektvarech.. Už bych se tebou nemusel zabývat ve třídě, a nemusel bych vymyslet jak zvrátit naprosto neznámý efekt." Podívám se na něj. "Kde jste to našel - Ne, já vím nemůžeš odpovědět."

Snažím se působit podrážděně, ale jsem výzkumník. Jakákoliv nová hádanka tohoto druhu mě fascinuje a mít přístup k hadímu jazyku (u někoho kdo mě nemůže zabít jen z rozmaru), na kom experimentovat je jako sen.

O několik hodin později jsem uprostřed svého čtvrtého pokusu - první tři neměly žádné negativní účitny, ale ani žádné pozitivní účinky. Potter stále syčí, když se snaží mluvit, a jeho "spisy" jsou stále v hadím písmu. Jsem donucen dočasně opustit svůj výzkum, když zaslechnu Albusův hlas, který mě volá z krbu v kanceláři.

"Ano, řediteli?"

"Severusi, viděl jste pana Pottera? Pan Weasley a slečna Grangerová jsou vyděšeni, slečna Grangerová říkala, že ho naposledy viděla, když jste mu řekl, že zůstane po vyučování, nemůžeme ho nikde najít." Jiskření v jeho očích prozrazuje, že on má alespoň tušení, kde se jeho oblíbený student nachází.

"Pokud mi dáte ještě pár hodin, možná budu schopen vrátit ho schopného mluvit anglicky," odpovím podrážděně. "Ale kdyby ho jeho přátelé chtěli vrátit okamžitě...?"

"To zní jako zajímavý příběh," poznamená Burmbál pobaveně. "Ale spíše to zní jako bys byl zaneprázdněn. Možná, když skončíš...?"

"Samozřejmě, řediteli," odpovím pevně "Můžu se vrátit k mému lektvaru? Pochybuji, že to ten kluk zvládne déle."

"Jistě, Severusi. Hodně štěstí!"

Zamumlám nějakou nesrozumitelnou odezvu a vrátím se zpátkydo laboratoře, kde navzdory všemu, co jsem očekával, se Potterovi podařilo pokračovat v lektvaru obdivuhodně dobře. Ne, že bych takovou věc vůbec přiznal. "Podařilo se vám to zlikvidovat, Pottere?" Věnuje mi podrážděný pohled, než si uvědomí, že to nemá žádný účinek. Místo toho ukončí oční kontakt a ustoupí od lektvaru, i když ne bez samoúčelného pohledu na povedený lektvar.

Je to štěstí pro oba dva, že se Potterovi nepodařilo tento pokus zničit, protože to je ten, který má požadovaný účinek. Oba žádoucí účinky ve skutečnosti, protože je zřejmé z jeho pohledu, že chuť lektvaru je méně než příjemná. Sladká ironie léčivých lektvarů, které smrdí a chutnají odporně, mě vždycky bavila.

"Úspěch, Pottere?" Zeptám se netrpělivě, když hned nepromluví.

"Jo," odpoví, jeho hlas je ještě trochu syčivý. Zdá se, že je překvapen více než já, ale podařilo se mu pokračovat, "děkuji, profesore."

Netrpělivě se nadechnu. To si myslí, že přijmu jeho milostivé díky? "Pokud se vám podaří se do těfchto situací nedostávat, nebudu vás z nich muset dostávat." mumlám v odpověď. Pokorně kývne, čímž mě překvapí a otočí se aby si posbíral věci.

"Jestli jste opravduvděčný..." začnu a čekám až uvidím jeho odpověď. Otočí se aby se na mě podíval a trpělivě čeká až dokončím větu, "...možná byste mi mohl pomoci odhalit neobvyklé účinky jiných složek lektvarů na hadí jazyky?"

Jsem si jistý, že bude znechucený, pokud nic jiného, protože je to vyhlídka mnohem více nechutných lektvarů. Místo toho, ale k mému velkému překvapení se jeho oči rozzáří. "Samozřejmě, profesore!" On odpoví, jako by měl zjevení. "Voldemort je taky hadí jazyk!"

"A Temný pán byl vždy nedostupný pro testování," reguji suše. Koutky úst se mi mírně zvednou. Tohle je Potter, vše pro dobrou věc! "Výborně. Zítra v pět večer."

Jeho výraz se v okamžiku změní a na začne protestovat. "Ale-"

Zamračím se. "Určitě ani vy nejste tak pitomý, abyte nebyl schopen pochopit, co je to krycí příběh? Kromě toho, že m- Zmijozelští slyšeli, že vám uděluji trest, proto tu musíte být."

Vypadá méně frustrovaně, ale nadšení je pryč. Dobrý, práce splněna. "Můžete jít, pane Pottere," dodám netrpělivě. Podívá se mi do očí, přikývne, vezme si věci a je pryč.

Při spěchání do ředitelovy kanceláře, abych mu předal slíbenou zprávu, myslím, že jsem dostal nový podnět k přemýšlení o Potterovi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nöir Victoria-Coraline Crow Nöir Victoria-Coraline Crow | Web | 27. dubna 2019 v 10:31 | Reagovat

Nádherné

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama